ČEŠI TRPÍ CHRONICKÝM ALIBISMEM (Článek pro MF Dnes-české noviny)

            Na začátek se musím přiznat, že o varnsdorfském konfliktu (a situaci v celých severních Čechách) toho příliš mnoho nevím. Žiju na střední Moravě a zprávy, které se ke mně dostaly, byly spíše zmatené a člověk si podle nich mohl jen těžko utvořit celistvý obraz skutečnosti. I přesto jsem cítila potřebu se k situaci, i když spíše z obecného hlediska, vyjádřit.
            Mám pocit, že v událostech se pořádně nevyzná ani naše vláda a neví si rady s jejich řešením. Prvně se nechá slyšet, že situace se snad sama uklidní a že není čeho se bát, a potom na Šluknovsko pošle celé legie policistů, kteří neví, jestli mají chránit Romy, zoufale snažící se ukrýt před rozzuřeným davem, anebo se pustit do vřavy hlava nehlava. Výsledkem je totální chaos, dlažební kostky lítají sem a tam, vodní děla kropí ulice tak, že to vypadá spíše jako  nějaká preventivní požární ochrana, a ve vzduchu visí chtíč po lynči. Kocourkov, jak se patří.
            Ale dost zlehčování. Ten krvavý čin, který se odehrál v Novém Boru, je opravdu hrozný a bezesporu zavrženíhodný. Bez ohledu na to, kdo jej spáchal. Jakékoliv otázky rasy jdou teď stranou, jelikož za takové zvěrstvo by měl tvrdě pykat každý. Dokážu si představit, jak se cítí obyvatelé měst na severu Čech, kterých se to týká. Mají strach, ale zároveň i zlost, a to především z neschopnosti úřadů cokoliv vyřešit. Chtějí vzít spravedlnost do svých rukou. Ale to nesmíme připustit. Jakmile se vrhnou lidé do ulic, a ne jen demonstrovat nebo říct Romům pěkně od plic, co si o nich myslí, strhne se něco, co by mohlo mít mnohem horší následky, než ten krvavý masakr v onom novoborském baru. S trochou nadsázky bychom mohli být svědky takové malé občanské války.
            Nemyslete si ale, že chci zuby nehty bránit Romy. Ve skutečnosti se nezastávám nikoho. Pouze se snažím chránit hodnoty lidskosti a demokracie. V čem je tedy chyba? V české společnosti. Česká republika je stále ještě příliš rasistická, což mi přijde v dnešní době jako skutečnost, která nás v porovnání s jinými vyspělými státy posunuje o pořádný krok dozadu. Vím, že je to běh na dlouhou trať, ale Česko by se mělo snažit naučit Romy  způsobu života vyspělých zemí. Nenásilnou formou, ovšem. Chápu, že to pro českého občana vypadá trochu jako utopie, ale cožpak jsme už vyzkoušeli vše? Stále máme co vylepšovat, a to už jen pokud jde o předsudky. Sami nejsme o nic lepší, už jen proto, že dáváme Romům najevo, že tu nejsou vítaní a že my jsme tu pány. Češi trpí chronickým alibismem. Místo toho, aby přiznali, že mají ve státě nepořádek a začali s tím něco dělat, akorát chodí kolem horké kaše, remcají a vymlouvají se na kdeco, aby se nedejbože neukázalo, že vina je na jejich straně. A stejně je to s Romy, které jsme za ty roky nenaučili západnímu stylu života, a ti se podle toho pochopitelně chovají a brání – po svém. 
            Uspokojivé řešení romské otázky (a všech menšin) vyžaduje větší toleranci, úsilí a hlavně nerozlišování etnické příslušnosti. Chovejme se k sobě jako lidé k lidem, ne jako Češi k Romům a Romové k Čechům. Každému stejným dílem. Jakékoliv nenávistné výkřiky a názory pouze hrají do karet extremistickým stranám a organizacím, které by nám tu dokázaly udělat mnohem větší paseku, než nějaká menšina.

                                                                                                                                 Adéla Rozbořilová
                                                                                                                          Gymnázium Boskovice
                                                                                                                               Palackého náměstí 1
                                                                                                                                                    680 11